Rozměry skleníků jsou typizovány a tato typizace byla vypracována zvláštní komisí. Typizována je šířka a výška skleníků, zatím co délka může být v určitém rozmezí prodloužena nebo zkrácena podle staveniště. Nedoporučuje se stavět skleníky příliš dlouhé, protože jejich obsluha je obtížnější. Délka kolísá v rozmezí od 15 do 30 m. Výška skleníku ovlivňuje hřebenový úhel a tím současně sklon střechy, který je důležitý pro zachycování slunečního světla a tepla.
Velikost skleníku je dána účelem, pro který je budován. Menších rozměrů bývají množárny, mají být minimálně 6 m široké. Větší rozměry mívají skleníky určené pro vlastní pěstování květin.
Povolené typy skleníků mají přesně propočítanou výšku podezdívky a vnitřní šířku, čímž je současně dán hřebenový úhel. Stavební závody ještě před vlastní montáží navrhnou nejvýhodnější typy pro dané klimatické podmínky. Těmito rozměry je současně dána vnitřní světlost skleníků. Skleníky mají být dostatečně prostorné, aby ani při maximálním využití nebyly rostliny nahloučené a aby měly dostatek světla a vzduchu.
Otázkou, která byla předmětem sporů, je výška skleníku. Podle dřívějších názorů měly být rostliny co nejblíže u skla, tedy skleníky nízké. V některých našich velikých socialistických závodech (Opava, Hradec Králové), které pěstují květiny nebo zeleninu v moderních vysokých sklenících, se však ukázalo, že rostliny rostou ve vysokých a prostorných sklenících, se však ukázalo, že rostliny rostou ve vysokých a prostorných sklenících zcela normálně, ba možno říci ještě lépe, pokud ovšem je skleník dostatečně prosvětlený. Jejich výhodou je i to, že velký prostor je dobrým isolátorem. Některé náročné kultury, např. americké karafiáty, tyto skleníky bezpodmínečně vyžadují. Sledujeme-li tepelné amplitudy v jednotlivých vrstvách skleníkového ovzduší, zjišťujeme, že teplota nejprudčeji kolísá v blízkosti skla, a proto je ve velkých sklenících teplota vyrovnanější.