Hořce náleží mezi vysloveně horské rostliny, které jsou domovem většinou na horských loukách Alp, Karpat a Balkánu. Z mnoha známých druhů má pro pěstování význam jen několik. Všem se daří v hlinité humosní dostatečně vlhké a výživné půdě. Pro některé (G. verna) je nutný přídavek drnovky. Rostou v mírném polostínu, a mají-li dostatek vlhka, i na slunci, kde dříve kvetou. Nejlépe se množí semenem ihned po uzrání, protože ztrácejí brzy klíčivost. Semenáčky přepichujeme do hrnků a dospělé sazenice přesazujeme do volné půdy s velkým balem. Hořce můžeme množit i dělením trsů a kořenovými řízky. Hodí se hlavně do skalek.
Gentiana acaulis L. (syn. G. clusii PERR. et SONG.) je 2 – 15 cm vysoký, má růžici přízemních listů s jedním velkým temně blankytně modrým květem (obr. 191). Kvete od března až do července.
Gentiana verna L. tvoří asi 10 cm vysoké trsy s temně blankytně modrými květy; kvete v dubnu až v květnu. Je nejranější z hořců, rychle se rozrůstá a z jara je posetý spoustou květů.
Gentiana asclepiadea L. – hořec tolitovitý dorůstá až 50 cm. Vzpřímené lodyhy, které se obloukovitě ohýbají, nesou vstřícné listy, v jejichž paždí rozkvétají koncem srpna a v září protáhle zvonkovité, temně modré květy. Daří se ve vlhčí humosní půdě v polostínu.