Voda tvoří podstatnou část rostlinného těla, a je proto pro rostliny nezbytná. Vytváří buněčné napětí, tzv. turgor. Je transportérem živin, které rozpouští a dopravuje z půdy pletivy až na místo jejich využití. Při nedostatku vody jsou roztoky koncentrovanější a rostlina je těžko přijímá. Jak dochází postupně ke koncentraci buněčného obsahu, turgor klesá, zpomalují se všechny životní pochody a rostlina vadne. Stejně nebezpečný je i přebytek vody, neboť nadbytečná voda vytlačuje z půdy vzduch, který potřebují kořeny ke své činnosti. Snižuje-li se množství vody pod minimum nebo je-li vody trvale nadbytek, dojde k postupnému odumírání. V květinářské praxi, kde se mnoho květin pěstuje v hrnkách, výsevních truhlících a na uměle vytvořených záhonech, dochází k přeschnutí nebo přelití velmi snadno.
Značný význam má i jakost vody, a to nejen její chemické složení, ale i teplota.
V pěstitelské praxi se používá vody dešťové, říční, potoční, rybniční a někdy i vody pramenité.
Voda dešťová je pro zálivku květin velmi vhodná, proto se snažíme jí v květinářství co nejvíce využít. Protože neobsahuje takřka minerálních látek, poutá část živin při trvale přebytečné zálivce, zvláště u hrnkových květin, je odplavuje.
O dešťovou vodu je potřeba pečovat; je třeba hlavně často čistit záchytné nádrže, aby nebyla voda infikována plísněmi a bakteriemi a nezahnívala.
Voda říční a potoční je vedle vody dešťové k zálivce nejvhodnější, neboť dostatečně provzdušněna a prohřáta. Podmínkou ovšem je, aby neobsahovala škodlivé příměsi. Před trvalým používáním je třeba zjistit její chemické složení. Vodu říční a potoční zejména může znehodnotit dehet a jeho zplodiny, splašky z papíren, koželužen, jircháren a chemických továren, které ji činí mnohdy pro květinářství nepouživatelnou. Normálně obsahuje různé jemně rozptýlené látky organického i minerálního původu, kterých může být rostlinami využito. S hlediska hospodářského je používání těchto vod nejlevnější, a proto tam, kde jsou k tomu podmínky, má jich být vždy využito (obr. 1).
Voda rybniční je stejně hodnotná jako voda říční a potoční. K zálivce se však nehodí voda z bahnitých, mělkých a znečištěných rybníků, neboť obsahuje mnoho organických zahnívajících látek, které škodí zejména hrnkovým kulturám.
Voda pramenitá obsahuje poměrně mnoho minerálních látek. Je to voda tvrdá, s menší schopností rozpouštět živiny. Nesvědčí zejména kapradinám, kameliím, azalkám, erikám, pěnišníkům, gloxíniím a rostlinám z čeledi Bromeliaceae a Orchideaceae. Zvláště choulostivé na tvrdou vodu jsou begonie, kaktusy a smokvoň (Ficus). Voda z břidličnatých podkladů bývá kyselá a studená a škodí zejména rostlinám teplomilným. Pramenitá voda, čerpaná hlavně z hlubokých studní, je pro zálivku příliš studená. Tam, kde je závod odkázán na pramenitou vodu, zřizují se nádrže, aby se v nich voda přirozeně prohřála, a v případě potřeby se musí upravit i její chemické složení, čímž se ovšem zdražuje provoz.
Vzdušná vlhkost. Pro rostliny má význam nejen voda, kterou přijímá rostlina kořenovým systémem, ale i voda, která je obsažena ve vzduchu a způsobuje vzdušnou vlhkost. Vzdušná vlhkost je důležitá zejména pro květiny pěstované pod sklem. Obsah vody ve vzduchu uměle zvyšujeme rozprašováním vody, kropením cest, po případě celého prostoru a vhodně umístěnými a přiměřeně velkými vodními nádržemi. Rostliny, které žijí v prostoru s nedostatečnou vzdušnou vlhkostí, vypařují mnohem více vody ze svého těla a tím se oslabují.