Rostliny z čeledi kaktusovitých jsou zahradnicky velmi důležité a čítají několik set druhů. Až na zcela malé výjimky pocházejí z Ameriky, zejména z Mexika, Arizony, Texasu a Brazílie. V domovině rostou nejen na pouštích a suchých stepích, nýbrž i ve vlhkých přímořských nížinách, ve velehorách, na hranicích věčného sněhu a některé i epifyticky v pralesích na stromech (Rhipsalis, Phylocactus, Epiphyllum). U nás se pěstují v hrnkách ve skleníku nebo v pokoji jako okrasné rostliny a jsou oblíbeny buď pro rozmanité tvary osy, nebo pro překrásně zbarvené květy a ostny, všechny však pro svou trvanlivost. Otužilé, tj. takové, které vydrží zimu ve volné půdě, jsou jen některé druhy z rodu Opuntia.
Kaktusovité jsou vesměs vytrvalé rostliny se zdužnatělou zelenou osou rozmanitého tvaru, která přejímá asimilační funkci listů a bývá často žebernatá. Pokožka osy je kryta silnou kutikulou. Místo listů jsou vyvinuty ostny, po případě jemné chlupy a jen u Peireskia jsou vyvinuty sporadické listy. Velké květy kaktusů jsou obojaké, nápadně zbarvené a většinou ojedinělé. Plodem je dužnatá bobule s četnými drobnými semeny.
Pěstování. Většina kaktusů žádá zeminu mírně alkalické reakce (pH 7 – 8), dobře propustnou a výživnou a především zdravou. Dusíkem přehnojená zemina se pro jejich pěstování nehodí. Často používaná směs zemin sestává ze staré uleželé bukové listovky, pařeništní zeminy a písku. Některé druhy, např. Opuntia, Cereus, Mammilaria, žádají ještě příměs starého jílu, epifytické druhy půdu lehkou, humosní a výživnou. Pro většinu druhů je nutný přídavek cihlové drtě, omítky a drobných kaménků. Zeminu připravujeme předem a na 1 m3 zeminy přidáváme 2 kg rohových pilin, 0,5 kg 40 % draselné soli a 1,5 kg Thomasovy moučky.
Přesazování kaktusů se řídí dobou květů; u většiny je to časné jaro při začátku rašení. Pro přesazování nebereme příliš velké hrnky a rostliny sázíme stejně hluboko, jako byly dříve. Sázíme je do vlhké zeminy a na dno hrnku dáváme drenáž z hrubého písku. Odumřelé nebo nemocné kořeny při přesazování odstraňujeme ostrým nožem. Mladé kaktusy přesazujeme každý rok, starší po dvou letech a později dokonce i po 3 – 4 letech. Po přesazení několik dní nezaléváme, jen postřikujeme a přistiňujeme. Přes léto je umístíme v pařeništi nebo na volných záhonech, kde je zapouštíme až po okraj hrnku do země. V horkých dnech za velkého úpalu je přistiňujeme a občas rosíme. V srpnu je přestáváme stínit. V září až počátkem října je přenášíme do skleníku, kde je umístíme na světlém a vzdušném místě při teplotě 10 – 12 °C. Teplota ve skleníku nemá klesnout pod 5 °C. Aby dobře přezimovaly, nesmíme zapomínat na větrání. Většina druhů žádá od listopadu do února klid, a proto omezujeme v tuto dobu zálivku na nejmenší míru. Z jara na počátku růstu zálivku měkkou vodou ponenáhlu zvyšujeme a v době růstu zaléváme vydatně, a to nejlépe navečer.
Množení. Nejčastěji množíme výsevem. U většiny druhů podržuje semeno dlouho klíčivost (výjimkou je Leuchtenbergia). Vyséváme zpravidla v únoru až v březnu do předem sterilizované směsi staré bukové listovky s pískem a trochou dřevěného uhlí. Výsevy umístíme ve skleníku při teplotě 15 – 18 °C, přikryjeme je světlým papírem a udržujeme stejnoměrně vlhké. Klíčí za týden až 14 dní, někdy i za delší dobu. Jakmile semeno vyklíčí, odstraníme papír a současně začínáme větrat. Když si semenáčky překážejí, přepichujeme je do misek, kde zůstanou až do příštího února, a teprve potom je přepichujeme po druhé do misek s hodně písčitou zeminou. Třetím rokem je vysazujeme jednotlivě do hrnků a umístíme v pařeništi. Vegetativně množíme kaktusy řízky, oddělky a roubováním. Oddělky množíme hlavně Mammilaria, Echinopsis, Echinocereus, řízkujeme Epiphyllum, Rhipsalis, Opuntia a některé Cereus, a to od jara až do srpna. Řízky necháváme 2 – 4 týdny zavadnout, pak je pícháme na množárnu nebo do hrnků plněných směsí písku a rašeliny. Až do zakořenění opatrně postřikujeme, ale nezaléváme a nevětráme. Některé druhy zakořeňují snadno do týdne, u jiných to trvá několik týdnů, ba dokonce i měsíců. Zakořenělé řízky vysazujeme do hrnků a další pěstování je stejné jako u semenáčků.
Roubováním množíme choulostivé druhy, které u nás rostou nesnadno nebo vůbec ne. Nejčastěji používané podnože jsou Cereus spachianus, C. jusbertii, C. peruvianus aj. Pro kulovité a kristatní kaktusy, např. Echinopsis, se hodí za podnož slabokmenné Cereus, kdežto Peireskia se hodí pro naroubování Epiphyllum. Podnože se množí semenem nebo řízky a mají se jeden rok před šlechtěním pěstovat v hrnkách. Roubujeme od pozdního jara do léta. Řezné plochy roubu i podnože se musí na sebe nasadit tak, aby se svazky cévní spolu kryly. Nejčastěji používáme kopulace (obr. 137) nebo šlechtíme do rozštěpu. Roub přitáhneme bavlnou nebo jednou až dvěma gumičkami, popřípadě spichujeme dlouhým trnem, ale nezavazujeme ani nezamazáváme. Roubujeme za tepla a za slunce a roubovance umístíme v teple a polostínu. Srůstají za 4 – 5 dní, obvaz však pro jistotu ponecháme 10 – 12 dní.
Choroby a škůdci. Při správné kultuře je onemocnění kaktusů řídké. Ze škůdců škodí hlavně vlnatky, červci, červený pavouček, plži, a to zejména mladým semenáčkům. Z nebezpečných chorob je nejčastěji fytoftora, fusariová hniloba, botrytis a hniloba kořenů, která bývá způsobena zkyslou zeminou. V zimě trpívají některé druhy, zejména Phyllocactus, žloutenkou. Z jara můžeme někdy pozorovat na svrchní straně os žlutavé skvrny, které bývají způsobeny silným osluněním. Celkem je možno říci, že veškeré choroby kaktusů jsou způsobeny špatným stanovištěm, nesprávnou půdou a nedostatečnou péčí.