Patří k nejdůležitějším kvetoucím skleníkovým rostlinám a je veden zpravidla pod nesprávným zahradnickým názvem Amaryllis (A. vittata AIT.). Od Amaryllis se liší tím, že má květní stvoly duté, květy jen šestičetné, většinou nevonné, blizna i prašníky nápadně vynikají z květů a jsou protandrické (prašníky uzrávají dříve než blizny). Kvete hlavně z jara, kdežto Amaryllis až na podzim. Pochází z Jižní Ameriky, kdežto Amaryllis z Jižní Afriky. Cibule je u Amaryllis hruškovitá.
Listy má dvouřadé, mečovité, květy různobarevné, liliovitého tvaru. Plod je vejčitě kulovitá tobolka, která při uzrání zčervená a uvnitř má černá semena.
Množení semenem je ve větších kulturách nejvýhodnější. Při pěstování v malém je rychlejší množení z postranních cibulek. Semeno vyséváme do misek naplněných starou listovkou s pískem asi od poloviny srpna do poloviny února, tj. do půl roku po uzrání, neboť po této době ztrácí rychle klíčivost. Po zasypání semene slabou vrstvou zeminy a mírném přitlačení hladkým prkénkem výsev jemnou kropenkou zavlažíme a povrch pokryjeme slabou vrstvou drobně sekaného rašeliníku (Sphagnum). Takto upravené misky stavíme na teplou množárnu nebo do tropického skleníku s teplotou 20 – 25 °C, kde při stejnoměrné vláze za 14 – 21 dní zpravidla klíčí. V prvních 3 – 4 letech je pěstujeme jako stálezelené při trvalé vegetaci; rostliny kvetoucí vyžadují vegetační klid.
První přepichování semenáčů do normálních truhlíků naplněných směsí listovky a pařeništní zeminy v poměru asi 2:1, s přídavkem asi ½ dílu říčního písku, provedeme ihned, jakmile se vyvinul na rostlinách druhý lístek. Přepichujeme na vzdálenost asi 5 – 6 cm a osázené truhlíčky pak stavíme na světlé místo, kde je udržujeme až do jara při teplotě 16 – 20 °C.
Po druhé rozsazujeme semenáčky (z podzimních výsevů) nejlépe ve druhé polovině dubna přímo do teplého nebo poloteplého pařeniště, na vzdálenost asi 8 – 10 cm. Vhodné jsou k tomu také teplé stolové záhony skleníkové, méně vhodné – při nedostatku jiného místa – také hlubší truhlíky. Zeminu bereme již těžší, složenou z jednoho dílu listovky a jednoho dílu staré drnovky s pískem s příměsí rozdrceného sušeného kravince. Cibulky vysazujeme tak, aby byly zcela pod zemí.
Ošetřování během prvního roku spočívá v počátečním mírném větrání a lehkém stínování, později, po ustálení venkovní teploty a odstranění oken, v pravidelné zálivce, 14denním přihnojování kravincem a denním lehkém postřikování za suchého počasí. Teprve od druhé poloviny srpna omezujeme zálivku, aby mladé cibulky poněkud vyzrály a zastavoval se silný růst. Počátkem října semenáčky opatrně vyndáváme s kořenovými balíčky a zakládáme je co možná hustě do truhlíků, s nimiž je stavíme k přezimování na světlá místa do poloteplého skleníku (12 – 14 °C).
Pěstování ve druhém roce je podobné pěstování v prvním roce. Koncem dubna až začátkem května vysázíme do poloteplého pařeniště přezimované rostliny asi na 10 – 12 cm do čerstvé zeminy stejného složení jako v prvním roce; v prvních dnech, až do nového zakořenění, jen omezeně větráme. Za slunného počasí dvakrát denně postřikujeme a po zakořenění silnějším větráním otužujeme. V červnu odklizujeme okna a každých 10 až 14 dní hnojíme zředěným kravincem nebo roztokem minerálních hnojiv (Citramofosky nebo Hortusu). Koncem srpna přihnojování zastavujeme a zálivku omezujeme (jako v prvním roce) a v říjnu opět přenášíme celou kulturu založenou do truhlíků k přezimování.
Ve třetím a čtvrtém roce dospívají již cibule do květu. Nejsilnější rostliny s vyspělými cibulemi, u nichž předpokládáme vykvetení již ve třetí zimě, vysazujeme koncem dubna do mělčích hrnků o průměru asi 10 cm do stejné zeminy jako v pařeništi, ostatní slabší rostliny pak vsadíme opět do pařeniště, volně na vzdálenost asi 15 – 20 cm. U kultury v hrnkách rozestřeme kolem rostlin na povrchu půdy slabou vrstvu zetleného hovězího hnoje nebo rozleželé a silně močůvkované rašeliny. Až do zakořenění rostlin mírně stínujeme, větráme i zaléváme, potom teprve otužujeme, odstraníme v červnu okna a za slunného počasí dvakrát denně postřikujeme. Tekutě přihnojujeme jako v letech minulých do poloviny srpna. Do konce srpna snížíme zavlažování a hrnky vyzvedneme asi o polovinu nad zem, aby cibule postupně vyzrávaly a zatahovaly. V polovině září vyzvedneme hrnky z půdy úplně a pokládáme je na témž místě ležmo, aby rychleji zatahovaly (zvláště za deštivého počasí). Počátkem října přeneseme zatažené rostliny do temperovaného skleníku nebo jiné suché místnosti a klademe je zde ležmo pod stolové záhony. Odtud je pak bereme postupně k zimnímu narychlování a vykvétání.
Nejranější rychlení cibulí začíná již od konce listopadu tak, aby první kvetoucí rostliny byly o vánocích. Pro takové rychlení je možno použít jen cibulí nejvyspělejších, jež byly do poloviny října dokonale zatažené a vyzrály a jsou u nich patrny již samovolně rašící květní stvoly. Tento výběr rostlin stavíme na teplý množárenský záhon (18 – 22 °C) a první týden je místo zálivky jen mírně rosíme vlažnou vodou. Když květní stvoly vyrašily asi do výše 5 – 6 cm, začneme normálně zalévat a přihnojovat zředěným kravincem nebo Hortusem až do úplného vyspění květních poupat. Přesazovat rostliny před rychlením není správné. Zcela postačí, když vyměníme v hrnkách vrchní vrstvu staré zeminy za novou směs listovky, pařeništní zeminy a drnovky s přídavkem drceného suchého kravince, aby nebyl porušován kořenový systém.
Hvězdníky špatně vykvétají tehdy, když cibule neprodělaly alespoň 6 týdnů úplného vegetačního klidu při teplotě 10 – 12 °C, v suchu nebo byly zalévány dříve, než začaly samovolně rašit květní stvoly, nebo konečně když byly v posledním vegetačním roce jednostranně dusíkatě nebo nadmíru dlouho hnojeny. V tom případě se vyvíjí velmi bujně list na úkor květů. Listy nemají být nikdy delší než květní stvol, aby v nich květ nezanikal, neboť jinak ztrácejí na tržní ceně.
Prodejné rostliny mají mít nejméně jeden květní dokonale vyvinutý stvol a na něm nejméně 2 nebo 3 polorozvité, dobře otužené květy. Proto je nutno přenášet nakvétající rostliny před rozpukem květních poupat do chladného skleníku, kde pozvolna rozkvétají a otužují. Nejcennější jsou ty rostliny, které vytvářejí na stvolu 4 široce zvonkovité květy se širokými, na koncích zaoblenými a čistě vybarvenými okvětními plátky.
Při pozdnějším rychlení uchováváme zatažené cibule chladněji, při 7 až 10 °C, a postupně z nich vybíráme ty, jimž začínají rašit květní stvoly. Vybrané narašené cibule ze základu sázíme do hrnků o průměru 12 – 14 cm tak, aby alespoň 2/3 cibule byly zakryty zeminou a stavíme je na teplý skleníkový záhon s 20 °C, kde je ošetřujeme až do vykvetení jako při rychlení raném. Takto můžeme míti kvetoucí rostliny postupně až do dubna.
Kultura odkvetlých Amaryllis, pokud nebyly odprodány, se může opakovat jako ve 3. a 4 roce, neboť vytrvalé cibule vydrží v pěstování 14 – 15 let. Po odkvětu je do března – dubna udržujeme chladněji a málo zaléváme a pak je přesazujeme. Pro velké cibule bereme hrnky v průměru 14 – 15 cm, pro slabší hrnky průměru 12 cm. Přes léto je kultivujeme v teplém nebo v poloteplém pařeništi. Koncem léta zmenšujeme zálivku, aby rostliny zatáhly, a pak je přenášíme do poloteplého skleníku kde prodělávají vegetační klid.
Ze 60 existujících druhů, domácích v Jižní Americe, je nejběžnějším druhem pěstovaným ve velkém pro výnos H. vittatum hybridum hort. (syn. Amaryllis vittata hybrida) s velkými zvonovitými květy po 2 – 4 – 6 na stvolu, které jsou v různých barvách čistých – tj. bílé, růžové a červené, nebo různě kolorované, někdy i vonné. Vznikly křížením H. vittatum HERB. s jinými významnými druhy, zejména s H. solandriflorum HERB., H. Reticulatum HERB., H. aulicum HERB. a H. reginae HERB.
Méně se pěstuje H. aulicum HERB. (syn. Amaryllis aulica GAVL.), druh domácí v Brazílii, s listy 3 – 5 cm širokými, v zimě vytrvalými a sytě zelenými. Jeho zvláštností je, že kvete pravidelně až v létě a někdy dvakrát do roka krásnými velkými karmínovými květy, po 3 – 4 na dvou silných stvolech. Má také četné variety s okvětními plátky pruhovanými. Na zimu nezatahuje, a proto se i v zimě mírně zalévá.
H. procerum CH. LEM. (syn. Amaryllis procera DUCH.) je rovněž stále zeleným druhem. Kvete na podzim fialově modře a mívá na stvolu po 5 – 12 květech. Při pěstění žádá písčitou zeminu kompostní, světlé stanoviště a teplý, v zimě poloteplý skleník.
Choroby a škůdci. Zasychání konců listů a hnědavé skvrny na listech způsobuje nadbytek vláhy, přechlazení nebo příliš časté a jednostranné přihnojování. Uhnívání kořenů a zacházení celých rostlin způsobují příliš těžké zeminy, ucpání odpadu vody v hrnkách nebo silné zalévání hned po přesazení. Odstraněním těchto závad odpadnou i uvedené následky.
Z živočišných škůdců se nejčastěji vyskytuje na rostlinách „červený pavouček“ čili sviluška snovací (Tetranychus telarius), který sáním na rubu listů způsobuje hnědé skvrny a slábnutí rostlin. Její rozšíření zamezíme častější postřikováním rostlin za sucha a vykuřováním tabákovým prachem. Vatovitě chomáčovitý bílý červec čili vlnatka (Coccus cosinus), vyskytující se hlavně v paždí listů, se ničí roztokem kalafuny v denaturovaném lihu.