Vstavačovité jsou nejpočetnější čeledí krytosemenných jednoděložných rostlin. Domovem jsou jim tropické a subtropické kraje Ameriky, Afriky a Asie. Velkého uplatnění došly orchideje jako okrasné květiny. Mají různě tvarované, velké, vonné zbarvené květy (obr. 97), které vydrží velmi dlouho a při vhodné kombinaci druhů kvetou téměř po celý rok. Počítáme je mezi rostliny cenné k řezu květů.
Orchideje pocházejí z rozmanitých podmínek, a proto mají různé nároky na pěstování. Úspěch závisí na důkladném poznání biologie jednotlivých druhů, na jejichž základě musíme přizpůsobit skleníkové podmínky požadavkům rostlin. U orchidejí nelze stanovit jednotný postup pěstování. Musíme znám původ, vývojový cyklus během roku, rychlost růstu, kořenění a celý život rostlin i podmínky domova každého druhu.
Orchideje rozdělujeme podle tvorby zásobních orgánů do 3 skupin.
První skupina nemá žádné nadzemní reservní orgány, a proto také žádné zásobní látky, např. Paphiopedilum. Má velmi krátkou nebo vůbec žádnou dobu relativního vegetačního klidu.
Orchideje druhé skupiny tvoří pahlízy s různým množstvím reservních látek. Během roku probíhají u nich dvě výrazná údobí: údobí růstu za vlhka a tepla a údobí vegetačního klidu. V tomto druhém údobí rostlinám poskytneme více sucha, zálivku omezíme na nejmenší míru, ovšem pahlízy rostlin nesmějí přeschnout. Tyto druhy, např. Cattleya, Dendrobium, Odontoglossum, si ponechávají listy po celý rok.
V poslední skupině máme zařazeny ty druhy, které mají výrazné období klidu, jež se projevuje úplným shazováním listů. Vytvářejí bohaté podzemní zásobní orgány, např. Calanthe.
Podle toho, v jakém prostředí rostou a jakým způsobem přijímají živiny, rozlišujeme orchideje také na druhy epifytické a terestrické a pěstujeme je i v různých nádobách.
Epifytické orchideje vyvíjejí vzdušné kořeny a vyžadují teplo a vlhko. Přijímají plynné látky z rozkládajících se organických látek. Rostou hlavně v tropických stinných lesích s vlhkým ovzduším a silnými kořeny se přisávají na odumřelý kmen. Živiny čerpají z trouchnivějících látek, vláhu i přímo ze vzduchu. Do této skupiny patří Cattleya, Stanhopea, Cymbidium, Coelogyne, Dendrobium, Vanda a Oncidium.
Terrestrické nebo tzv. zemní orchideje, jako např. Odontoglossum a Paphiopedilum, rostou ve své domovině na mokrých loukách nebo humusových slojích vlhkých lesů a rašelinišť. Mají jemné kořeny, jimiž se upevňují v zemi, z níž jedině přijímají živiny. Sázíme je do lehké půdní směsi ve speciálních dírkovaných hrnkách. Na začátku údobí růstu udržujeme u orchidejí vyšší teplotu a tím podpoříme růst. Stoupající intensita zálivky a vyšší vlhkost přímo ovlivňuje rychlost a mohutnost růstu. S příchodem údobí klidu snižujeme postupně teplotu, silně větráme a za slunného dne přistíníme. V tomto období snížíme zálivku na minimum, i když ponecháme poměrně hodně světla.
Rostliny přesazujeme před začátkem období vegetace, v mládí každý rok, starší až po několika letech. Dobu přesazování ukazují rostliny samy rašením nových kořenů a výhonů. Rostliny vyjmeme velmi opatrně z hrnků, abychom nepoškodili křehké a mladé kořeny. Starou neužitečnou zeminu z kořenů kolíčkem opatrně vyškrábneme a odstraníme.
Při přesazování používáme dostatečně velkých hrnků, a to u bujně rostoucích druhů větších, u slabě rostoucích menších. Jejich tvar je určován jednotlivými druhy orchidejí. Musíme dbát toho, aby vrstva drenáže byla dostatečná, zvláště u vysokých hrnků; vyšší vrstva se po určité době znehodnocuje. U košíčků (obr. 98) pokládáme na dno sklo a podél stěn rašeliník (Sphagnum). Při přesazování musí vniknout půda velmi dobře mezi kořeny a být kyprá a vzdušná. Proto ji v hrnkách téměř vůbec neutlačujeme. Vyšší druhy po vysazení vyvazujeme ke slabým opěrám. Povrch půdy v hrnkách pokrýváme hustě slabou vrstvou čerstvého rašeliníku, kterou několikrát ročně vyměňujeme, a udržujeme stejnoměrnou vlhkost.
K pěstování orchidejí užíváme speciálních směsí zeminy. Její fyzikální složení je důležitější než obsah živin, neboť u orchidejí, zvláště epifytických, je zemina především stanovištěm. Rostliny v ní rostou dobře tehdy, když nezahnívá, nekazí se, nýbrž zůstává dlouho svěží a dostatečně vzdušná. Musí zůstat dlouho vlhká, ne však přemokřená a nesmí bránit přístupu vzduchu ke kořenům.
Směs tvoříme z rašeliníku předem vyčištěného a nasekaného na drobné kousky, který udržuje vlhkost a přitom nehnije. Přidáváme slabé a dobře očištěné kořínky osladiče (Polypodium), které praním zbavíme i nejmenších částic rhizomů. Jinak nám prorůstají kořeny orchidejí, což má nepříznivý vliv, neboť ulomením rhizomů při přesazení se poškodí také kořeny, takže plesnivějí a zahnívají. Místo osladičových kořenů lze přidat kořeny hasivky orličí (Pteris aquilina), která má stejné vlastnosti jako osladič.
Do směsi použijeme také vláknité rašeliny, předem delší dobu provětrané a odkyselené. Přimísíme část polozetlelého bukového listí a čistého říčního písku. Terrestrickým orchidejím přidáme sušený kravinec, rozmělněný na prášek. U epifytických orchidejí, např. u druhu Cattleya, volíme množství kořenů kapradin a rašeliníku v poměru 4 : 1. U druhu Paphiopedilum přidáme více rašeliníku a u druhu Cymbidium více polozetlelého listí a písku. Směs k sázení musí být dostatečně vlhká, neboť po přesazení rostliny několik dní nezaléváme.
Po přesazení snížíme teplotu, přistíníme a udržujeme vlhký vzduch. Po několika dnech začneme pravidelně zalévat. Voda k zálivce, ať dešťová, nebo pramenitá, musí být předem odstálá, bez obsahu vápna a chloru, kterým je voda v městech bohatá, což pěstování orchidejí neprospívá. V zimě má mít stejnou teplotu nebo snad nejvýš o 2 – 3 °C nižší, než je teplota vzduchu ve skleníku. V létě může být i chladnější než prostředí. Zaléváme pravidelně podle potřeby a počasí, nejlépe jednou týdně všechny rostliny a potom prohlížíme a individuálně zaléváme vždy pouze suché. V období růstu zaléváme bohatě, abychom zajistili dostatečnou transpiraci živin. Epifytní druhy zaléváme poněkud méně, zato však hodně postřikujeme, za teplých dnů až třikrát denně.
Důležitá je vzdušná vlhkost skleníku. Řídí se vývojovými stadii rostlin a teplotou skleníku. V době rašení a růstu postřikujeme častěji, stejně jako za slunného počasí. Orchideje přijímají vláhu nejen listy, ale i kořeny. S postupným růstem se vzdušná vlhkost zvyšuje; jakmile začnou vyzrávat a připravovat se k období klidu, vlhkost se sníží, a to u druhů s pahlízami na minimum, kdežto druhy opadavé se nepostřikují vůbec. Avšak některé druhy, jako např. Paphiopedilum, musíme postřikovat celý rok, i když v období relativního klidu vlhkost poněkud omezíme. V zimě postřikujeme za slunných dnů zrána, aby rostliny do večera oschly. Velmi vhodná je vrstva a škváry na policích s orchidejemi, neboť udržuje vyšší vlhkost. Některé druhy stavíme za vegetace přímo nad mělké nádrže s vodou, kde zbudujeme polici z mřížoví. V květu stříkáme velmi opatrně, pouze mezi rostlinami, aby voda nepadala na květy, neboť na nich působí často skvrny.
Při pěstování orchidejí je důležitým faktorem i teplota i prostředí. Horské druhy z nadmořských výšek 1500 – 3000 m umisťujeme do studených skleníků, kdežto orchideje z mírných oblastí pěstujeme v teplých sklenících. U prvních postačí teplota 6 – 10 °C v zimě a 12 – 14 °C v létě, v teplých sklenících udržujeme v zimě 12 – 15 °C a v létě 16 – 22 °C. Noční teploty mohou být vždy o 2 – 3 °C nižší než denní. Ve studeném skleníku pěstujeme Odontoglossum crispum, Coelogyne cristata a flaccida, Paphiopedilum insignie a villosum a jiné.
V teplém a temperovaném skleníku musíme pěstovat např. Odontoglossum grande, Oncidium, Stanhopea, Paphiopedilum lawrenceanum, Vanda, Dendrobium, Cattleya apod. Kolísání teplot nesmí být ani velké, ani prudké, neboť je orchideje špatně snášejí. Se zvyšováním teploty souvisí zvyšování vlhkosti a reakce rostlin na množství světla. Obtíže s vytápěním skleníků za druhé světové války a v poválečných letech ukázaly, že orchidejím neškodí ani poněkud nižší teploty, ovšem v souladu s ostatními faktory prostředí, zvláště s nižší vlhkostí a větším množství světla. Přechod k nižším teplotám musí být ponenáhlý a opatrný, jinak se rostliny poškodí. Výhodou většiny orchidejí u nás nejčastěji pěstovaných je ta okolnost, že naše přirozené podmínky odpovídají jejich ročnímu vývojovému cyklu. Údobí růstu probíhá totiž od dubna do září, kdežto po zbytek roku prodělávají vegetační klid; toto přechodné období pomáhá k lepšímu zajištěné potřebné teploty v létě i v zimě.
S teplotou těsně souvisí potřeba a nároky na světlo. V zimě vyžadují orchideje velmi mnoho světla. V létě závisí intensita světla na původu druhů. Orchideje rostoucí v domovině na skalách a osamělých stromech snášejí a vyžadují více světla než druhy terestrické, pocházející z hustých pralesů. V letních slunných dnech však musíme stínovat i druhy náročné na světlo.
Všeobecně lze říci, že druhy s měkkými listy, jako např. Paphiopedilum nebo Phalaenopsis, musíme bohatě stínovat, naproti tomu druhům s tvrdými listy, jako Cattleya a Oncidium, poskytneme hodně světla. Ve skleníku umisťujeme orchideje blízko skla, stínomilné uprostřed skleníku.
Správnou teplotu a vlhkost udržujeme větráním. Důkladná a stálá výměna vzduchu má pro orchideje a zvláště pro epifytické druhy stejnou důležitost jako hnojení pro jiné rostliny. Větráme v létě i v zimě. Po vyrašení výhonů a stejně i za teplých slunných dní větráme bohatě, v době sucha i klidu jen tolik, abychom udržovali stále stejně suchý vzduch. Důležité je vyvarovat se průvanu a v zimě zabránit tomu, aby studený vzduch nevanul přímo na rostliny. Abychom poskytli co nejvíce vzduchu i kořenům, zavěšujeme většinu orchidejí v košíčcích a hrnkách pod střechu nebo je stavíme na obrácené hrnky.
Výživa orchidejí je odlišná od výživy našich známých kulturních květin. Orchideje dovedou přijímat plynné látky přímo ze vzduchu nebo z rozkládajících se substrátů; proto je i způsob jejich přihnojování zvláštní. U epifytických druhů se osvědčuje pravidelné rozstřikování malého množství amoniaku nebo i močůvky po podlaze a policích skleníku nebo zavěšení nádob s těmito látkami na topná tělesa, z nichž se pomalu vypařují do prostoru
Terrestrické orchideje zaléváme zředěným vykvašeným kravincem nebo plnými strojenými hnojivy; přihnojujeme týdně v množství 1 g na 1 litr vody. Zvláště mladé orchideje přihnojujeme pravidelně. Začínáme tehdy, když rostliny jsou silné a dobře zakořeněné. Dbáme na to, aby se hnojivo nedostalo mezi listy a nezahnívalo. Kořenové baly musí být dostatečně vlhké a po přihnojení rostliny mírně postříkneme vodou. Přestaneme včas, aby rostliny měly dostatek času k vyzrání a dobře se připravily na rozkvět v příštím období.
Orchideje rozmnožujeme vegetativně (tj. dělením dospělých rostlin) i generativně (tj. semenem) (obr. 99, 100 a 101). Při vegetativním rozmnožování oddělujeme při přesazování mladé části a sázíme je samostatně. Dostáváme brzy silné rostliny. Jde-li o cennou rostlinu, oddělujeme dokonce jen jednotlivé pahlízy, které sázíme a necháme zakořenit v množárně.
Při generativním rozmnožování se dříve semena vysévala přímo k matečním rostlinám. Byl to velmi jednoduchý a levný způsob a nevyžadoval zvláštního zřízení; protože se však po výsevu musely hrnky udržovat stále ve stejné vlhkosti a semeno klíčí poměrně pozdě, stávalo se často, že rostliny hynuly, nemajíce potřebnou dobu klidu. Mimo to vzešlo ze semen pouze nepatrné množství, neboť zapadla různě hluboko.
Na základě poznatků symbiosy hub s rostlinami se dělaly různé pokusy a hledal se nový způsob výsevu, při němž se semena vysévala na živný roztok a přidávala se k nim houba z uměle vypěstovaných zárodků, žijící s orchidejemi v symbiose. Její důležitost spočívá v tom, že mycelium prostupující buněčná pletiva klíčků způsobuje přeměnu škrobu v cukry a tím zvyšuje osmotický tlak. Současně se zvyšuje sací síla klíčků, růst a tvorba biostimulátorů. Podmínkou úspěchu je pravidelná teplota výsevu, vypěstování a udržení čisté kultury symbiotické houby a jen malé prorůstání klíčků (obr. 102).
Roku 1922 Knudson použil speciálního živného roztoku a vypěstoval semenáče bez symbiosy. Na základě jeho práce bylo zkoušeno velmi mnoho roztoků různého složení a zvolen tento:
g
dusičnan vápenatý Ca (NO3)2 4 H2O 1,00
fosforečnan draselný KHPO4 0,25
síran hořečnatý MgSO4 7 H2O 0,25
fosforečnan železitý FePO4 4 H2O 0,25
síran amonný (NH4)2 SO4 0,50
agar – agar 17,50
cukr 20,00
destilovaná voda 1 litr
Nejlepším cukrem pro tento účel je glukosa. Působí příznivě na lepší vzcházení, tvar a jakost semenáčků. Připravený roztok nalijeme do sterilizovaných skleněných baněk, postavených šikmo na polici ve skleníku. Na povrch naneseme vrstvu semene a baňky uzavřeme čistou vatou. Při práci musíme postupovat opatrně, předem všechno dezinfikovat a co nejdříve výsevy uzavřít. Jinak se nám mohou rozmnožit na výsevu nežádoucí bakterie a plísně. Nejvhodnější reakce živného roztoku je pH 4,8 – 5,2. Důležité je moření semen.
Baňky s vysetými semeny se udržují při teplotě 20 – 35 °C a značné vlhkosti. Velmi dobře klíčí a za 6 měsíců vytvoří semenáčky 3 listy (obr. 103) se dvěma až třemi kořínky. Za jeden až dva roky se semenáče sázejí do normální půdní směsi a pěstují dospělé rostliny (obr. 104).
V roce 1949 se začaly orchideje vysévat na roztoky tvořené agar-agarem a šťávou rajských jablíček. V roztoku je 750 g šťávy z rajčat, 250 g destilované vody, 10 g cukru a 15 g agaru. Pokusy byly úspěšné. Šťáva působí příznivěji než roztok cukru a soli, neboť obsahuje mimo výživné látky i biostimulátory. Semena v takovém roztoku dobře klíčí a rostou.