Nejpopulárnější lidová květina v okenních truhlíčcích, za okny venkovských příbytků a na balkonech, ve skupinách světlých a sušších míst v parcích. Z 250 druhů domácích v jižní Africe, Asii a Austrálii zaujaly v našich skleníkových kulturách místo pouze tři:
P. zonale AIT. je ze všech nejrozšířenější a má největší počet variet a forem, pěstovaných pro krásný květ ve všech odstínech barvy červené, růžové a bílé, nebo odrůdy pěstované pro pestrý list na výsadby kobercové.
P. peltatum AIT. – muškát břečťanolistý – převislá rostlina s listem dužnatějším, lesklým, břečťanovitě vykrajovaným a s osou poléhavou, která se pěstuje hlavně v okenních truhlíčcích a kamenných vázách, kde celé léto bohatě kvete.
P. grandiflorum WILLD. – muškát anglický – má list po okraji drobně pilovitý a velké maceškovité květy v různých barvách (obr. 147). Má odlišné nároky na pěstění než předchozí druhy, v kultuře je náročnější a vcelku choulostivější jak vůči suchu v půdě a v ovzduší, tak i vůči škůdcům (mšice listová!). K přezimování vyžaduje teplotu 12 – 15 °C, více zálivky a vzdušné vlhkosti a lehčí zeminu.
Pěstování P. zonale
Při tržním pěstování se množí výhradně osními řízky a jen k získání nových odrůd se množí semenem. Vysévá se do písčité listovky v únoru až březnu a umisťuje v teplém skleníku, kde klíčí za 8 – 12 dní. Semenáčky brzy přepichujeme do truhlíčků na 3 – 5 cm, a když urostou, hrnkujeme je do řízkových hrnků, v nichž je dále pěstujeme s rostlinami řízkovanými až do vykvetení (ještě téhož roku). Ze semenáčků se vybírají jen typy nápadné barvou nebo velikostí květů, ostatní bývají bezcenné a z dalšího pěstování se vyřazují. Vybrané typy jako novinky se několik let ustalují a vytřiďují a teprve potom se uvádějí do tržního pěstování.
Řízky se při tržním pěstování množí masově hlavně ve 2 obdobích, a to v létě nebo na jaře. Při červencovém množení bereme řízky z venkovních matek v plném květu, takže je můžeme dobře kontrolovat a práce je velmi snadná. Řízky sázíme mělce po několikahodinovém zavadnutí řezné plochy nejlépe přímo do hrnků průměru 6 – 7 cm a zapouštíme je do studeného pařeniště, kde je až do zakořenění udržujeme jen při mírném větrání, stínování a občasném postřikování za silného slunečního úpalu.
K letnímu řízkování si připravíme zeminu z 1 dílu listovky, 1 dílu drnovky, 1 dílu pařeništní zeminy, 1 dílu kompostní zeminy a 1 dílu písku s příměsí rohové moučky. V případě, že jsme řízkovali do pařeniště volně, do rašeliny s pískem, hrnkujeme zakořeněné řízkovance do hrnků průměru 8 cm a zapouštíme k zakořenění do studeného nebo poloteplého pařeniště, kde je několik dnů lehce stínujeme a postřikujeme. Po zakořenění a otužení sundáváme okna a necháme je volně. Nastanou-li chladna, přikrýváme je opět okny a větráme.
Koncem září přenášíme mladé řízkovance do studeného světlého skleníku, kde na suchých policích blízko skla při teplotě 5 – 6 °C a při velmi mírné zálivce přezimují. Ve vlhkém ovzduší nebo při neopatrném silném zalévání mnoho rostlin zahnívá a hyne. V únoru přezimované rostliny přesadíme do hrnků průměru 10 – 12 cm do stejné směsi zemin a stavíme je na stolové záhony a police v poloteplém skleníku s teplotou 10 – 12 °C, kde již normálně zaléváme. Jakmile osy mírně dorostou, seřezáváme je na několik spodních listů, abychom získali rozvětvené prodejné rostliny, čehož dosahujeme již v dubnu až květnu. Odřezaných os použijeme k tzv. jarnímu řízkování, z něhož získáme prodejné rostliny až počátkem léta.
Máme-li přezimované starší matky, můžeme je řízkovat již v lednu až únoru, abychom získali prodejné rostliny již koncem května. Zimní řízky sázíme vždy do množárny do rašeliny s pískem a odtud je hrnkujeme do 8cm hrnků. Nesmíme opomenout na zimních řízkách odstranit všechny šupinaté palisty, od nichž osy za vlhka nejčastěji zahnívají. V březnu, jakmile dovolí počasí, přenášíme všechny pelargonie z letního i zimního množení do poloteplého pařeniště, kde rychleji a kompaktněji urůstají než ve sklenících.
Výběr hlavních odrůd. P. zonale „Meteor“, s ohnivě červenou barvou velkých květenství, je jednou z nejstarších a nejpopulárnějších odrůd, hlavně do okenních truhlíčků a do skupin. Velmi působivá je P. zonale „Amundsen“ s květem lososově červeným až světle karmínovým, dále „Volkskanzler“ s rumělkově červenými květy, „Barrandov“ s květy tmavě fialově karmínovými (vhodná do skupin), „Libuše“ s květem tmavě růžovým, velmi bohatě kvetoucí, do truhlíků okenních, „Marta Bäumli“ s květenstvím bílým aj.
Z plnokvětých pelargonií zvláště vynikají „Beauty Poitevine“ s plným, lososově růžovým květem, „Silver Queen“ s plným bílým květem a krásným tvarem listu, květu i celé rostliny, „Berolina“, ohnivě červená, velmi vhodná pro okenní a balkonové truhlíčky, „Rubin“, rumělkově šarlachová, „Weltruf“, svítivě červená, podobná Meteoru, „Královna zakrslých“ a „Tip-Top“, kompaktního nízkého vzrůstu, růžová, ideální na skupiny, aj.
Pěstování Pelargonium grandiflorum
Česky se tyto pelargonie nazývají anglické nebo také velkokvěté; anglické se nazývají proto, že původní vytáhlé a slabě olistěné rostliny, dovezené počátkem minulého století z jižní Afriky, byly nejprve zušlechťovány s dobrými výsledky v Anglii. Později pokračovali v této práci šlechtitelé rakouští, po nich francouzští (skupina „Odier“) a v nejposlednější době němečtí; ti dosáhli také největšího úspěchu, protože se jim podařilo vyšlechtit odrůdy kompaktního nízkého vzrůstu, dobře olistěné, raně kvetoucí, s květem jednoduchým i plným, vonným (skupina „Ostergruss“), které nazvali německými ušlechtilými pelargoniemi.
Množení řízky je nejvhodnější od konce července do poloviny září. Na rozdíl od P. zonale silně zkrátíme na matečních rostlinách všechny odkvetlé osy a k řízkování jich nepoužijeme, protože špatně zakořeňují. Teprve když mateční rostliny v poloteplém pařeništi obrostou a nové výhonky vyzrají, řízkujeme je přímo do hrnků naplněných směsí z 1 dílu drnovky, 1 dílu rašelinné měli nebo listovky a ½ až 1 dílu říčního písku. Řízky sázíme pevně, ponecháváme jim více listů než u P. zonale a nenecháme je zavadnout, nýbrž sázíme je bezprostředně po odřezání.
V poloteplém pařeništi s půdní teplotou 18 – 22 °C zakořeňují asi za 3 týdny. Koncem října je přenášíme do světlého poloteplého skleníku, kde při střední zálivce a 8 – 12 °C přezimují. Nesnášejí přílišné vlhko. Koncem února až v březnu je přesadíme do hrnků průměru 10 – 12 cm do zeminy stejného složení, jen s přídavkem rohové moučky (asi hrst na 1 kolečko) a zapustíme je do poloteplého pařeniště, kde zpravidla již od května vykvétají.
Celkově je kultura anglických pelargonií těžší než P. zonale, protože jsou choulostivé vůči větším změnám teploty, suchu a průvanu a mají mnoho nebezpečných škůdců. Nejvíce jim škodí mšice listová a mol azalkový, jež lze dnes nejúčinněji potírat fosforovými insekticidy – Parathionem (0,01 až 0,05 %), Ekatoxem a Systoxem (0,001 %), všechny tyto přípravky jsou prudce jedovaté a nebezpečné. Z chorob poškozuje anglické pelargonie hlavně nádorovitost a rez.
Z odrůd dnes pěstujeme hlavně odrůdy německé jako nejlepší vůbec: např. „Lola“, světle růžová s hnědými skvrnami, „Dr Lampert“ a „Bismarck“, červená s černými skvrnami, „G. Pfitzer“, světle šeříková s tmavými kresbami, „Lavina“, bílá s červenými skvrnami, a mnoho jiných.