Bohatě kvetoucí, stále zelená rostlina (na rozdíl od gloxínie), která netvoří hlízy, se pěstuje hlavně k letnímu využití skleníkových prostorů, podobně jako gloxínie. Pochází z tropické Afriky a ostrova Madagaskaru, kde je rozšířena asi v 60 původních druzích. Ve sklenících botanických zahrad bývají pěstovány jednolistý S. wendlandii SPRENGER (obr. 126) a S. rexii LDL., v zahradnických závodech je pěstován S. hybridus hort., který vznikl jejich křížením se S. parviflorus MEY. Podobně jako u Sinningia dá se u rodu Streptocarpus řídit doba vykvétání od dubna do listopadu podle doby množení. Trubkovité, k jedné straně mírně seříznuté květy ve všech barvách se hodí i do vazby. Jejich brzké opadávání bývá zaviněno nedostatečným otužením nakvétajících rostlin ve sklenících. Množí se převážně semenem a jen částečně také listovými řízky, protože některé typy se výsevem dosti mění.
Semeno vyséváme obdobně jako u gloxinií do misek, a to k letnímu vykvétání již v lednu a únoru, k jarnímu vykvétání od dubna do června vyséváme v srpnu až září; celková doba vývoje je pouze 7 – 8 měsíců. Při teplotě 20 až 22 °C klíčí již za 10 až 12 dní, načež misky stavíme co nejblíže sklu, neboť je velmi náročný na světlo. Semenáčky brzy přepichujeme do truhlíčků jako u gloxinií a asi za 4 – 5 týdnů je přepichujeme po druhé. Když si pak i zde překážejí semenáčky v růstu, hákujeme je do 7 až 8cm hrnků, které rozestavíme na stolové záhony ve skleníku, neboť pařeniště jim méně prospívá. V dusné a vlhké atmosféře při 20 – 25 °C rostou nejlépe; jakmile plně prokořenily, přesazujeme je zpravidla ještě jednou, a to do hrnků průměru 10 – 12 cm, do zeminy složené nejlépe z vřesovky, listovky, písku a přídavku rohové moučky. Asi za 14 dní po nahrnkování i po přesázení se doporučuje přihnojovat výluhem rohové moučky a zředěné močůvky (po 10 – 14 dnech). Na stolových záhonech na rozprostřené vrstvě rašeliny rostliny postupně rozestavujeme na větší vzdálenosti; mírně je stínujeme, postřikujeme cesty a poličky a semenáčky počnou vykvétat již po 6 měsících. V době, kdy rostliny nakvétají, se musí ve skleníku silně větrat, tj. udržovat sušší ovzduší a nižší teplota, a to alespoň po dobu 14 dní před prodejem rostlin, neboť by jinak za vazačskými výklady, v pokojích a při vazbě shazovaly předčasně květy.
Neprodané rostliny po odkvětu méně zaléváme a přemisťujeme je do poloteplého skleníku o teplotě 10 – 12 °C. Zde přezimují, podržujíce zelený kožovitý list, ale nerostou. V únoru přesadíme přezimované rostliny do větších hrnků a přemístíme je do teplého skleníku, kde již k velikonocům a k letnicím bohatě vykvétají a mají dobrý odbyt. Rostliny starší než dvouleté již z kultury vyřazujeme, protože poměrně málo kvetou, třebaže jako sbírkové vydrží i více let.
Semenáčky z výsevu srpnového přepichujeme obdobně jako jarní semenáčky, asi v listopadu je vsazujeme do hrnků a umisťujeme v poloteplém světlém skleníku. V únoru je současně s loňskými rostlinami přesazujeme do hrnků průměru 10 – 12 cm a přemisťujeme do teplého skleníku, kde vykvétají od dubna do června.
Vegetativně se Streptocarpus rozmnožuje dosti snadno listovými řízky, a to nejlépe od ledna do března. K řízkování vybíráme z přezimovaných rostlin zdravé a vyzrálé listy. Rozřežeme je příčně na kousky široké asi 5 cm, které sázíme do teplé množárny (20 – 25 °C). Zde poměrně brzy zakoření a vyženou na basi hlavního nervu z vytvořeného adventivního pupenu novou osu s listy. Zakořenělé řízky vysazujeme do hrnků průměru 7 – 8 cm a ošetřujeme je stejně jako semenáčky. Zasílání rostlin je obdobné jako u gloxinií.
V posledních desítiletích dosáhla největších šlechtitelských úspěchů u rodu Streptocarpus fa Benary v Erfurtu, která vypěstovala krásné velkokvěté formy s květy skoro souměrnými ve všech barvách. Nejlepší z kulturních forem tohoto druhu jsou např. „Princess Mary“ s květem červeným „Caritas“ s květem čistě bílým a „Thyrusblau“ s květem modrým.
Streptocarpus škůdci téměř netrpí, jedině za suchého ovzduší ho napadá částečně mšice listová; potíráme ji jako u ostatních kultur.