Kapradiny tvoří význačnou skupinu vytrvalých, stále zelených okrasných rostlin, náležejících ke kmeni tajnosnubných, které nikdy nekvetou a nevytvářejí semena. Místo semen tvoří většinou na spodní straně (a jen u několika druhů na svrchní straně) vyzrálých starších listů výtrusy, jimiž se rozmnožují generativně tak, že výtrusy klíčí v prvoklíčky, na nichž teprve dochází k oplodnění vajíčka. Mladé listy jsou spirálovitě stočeny a při růstu se rozvinují. Nedorůstají na basi čepele, nýbrž na špičce. Většinou vyžadují vlhčí ovzduší a rozptýlené světlo a lehkou, humosní a kyselou zeminu. Jen nepatrný počet snáší i vápno, např. routička zední (Asplenium ruta-muraria) a netík (Adiantum capillus veneris)
Celá skupina kapradin je zastoupena asi150 rody, jež mají na 9000 druhů a variet. Většina rodů pochází z tropického a subtropického pásma a jen menší počet je domovem u nás, a to převážně v horských nebo podhorských a lesních pásmech. Listy kapradin jsou většinou až třikráte zpeřené, zřídka jednoduché.
Podle pěstitelského účelu rozdělujeme známé druhy kapradin na druhy tržní k řezu, používané do jemné, hlavně kyticové vazby, a na druhy pokojové, snášející sušší ovzduší pokojů. Třetí skupinu tvoří kapradiny venkovní, jejichž listy rovněž upotřebujeme do květinové vazby, ale které pro tento účel nepěstujeme, nýbrž opatřujeme sběrem v přírodě (např. Pteridium aquilinum – hasivka orličí, Aspidium filix mas L. – kapraď samec (obr. 26) a p.).
Pěstované druhy rozdělujeme podle nároku na teplo na: a) druhy teplodomé, např. většina Adiantum, Nephrolepis, Platycerium, Polypodium, Asplenium nidus avis apod., které vyžadují v době letního růstu stálou teplotu nejméně 20 °C, v době zimní nejméně 15 °C a b) druhy studenodomé, jež se v době zimní spokojí s teplotou 3 – 7 °C a v době letní snášejí větší tepelné výkyvy bez poruchy. Sem patří zvláště Asplenium, bulbiferum, A. viviparum, Adiantum capillus veneris a A. cuneatum, Aspidium falcatum, Pteris cretica, P. umbrou apod.
Množení kapradin ve velkém se provádí téměř výhradně výsevem výtrusů čili generativně. Při pěstování v malém rozmnožujeme častěji vegetativně, a to buď rozdělujeme starší trsy, nebo je rozmnožujeme šlahounovitými oddělky (např. Nephrolepis). Druhy vytvářející adventivní pupeny, z nichž mohou vyrůst mladé rostlinky (Asplenium viviparum, Ceratopteris cornuta, Aspidium angulare apod.), rozmnožujeme odtrháváním listových úkrojků.
Kapradinové výtrusy sklízíme, když zhnědlé výtrusnice na listech praskají a výtrusy se z nich počnou rozprašovat. Plodné listy celé nebo po částech odstříháme, rozložíme na hladký čistý papír a uložíme na skleníkové poličky nebo mezi okna suchého pokoje. Po zaschnutí listů výtrusy při lehkém poklepání vypadávají. Buď je vyséváme ihned, nebo je ukládáme do označených sáčků k pozdějšímu výsevu. Nevypadávají-li výtrusy při lehkém poklepání dobře, vložíme celé kousky listů s výtrusnicemi do sáčků, kde výtrusy posupně vypadávají samy. Výtrusy některých druhů kapradin klíčí i po 5 – 6 letech (např. Adiantum, Pteris apod.), u jiných se klíčivost často po roce i dříve ztrácí. Také procento klíčivosti není z každé sklizně stejné. Nejvhodnější dobou k výsevu jsou měsíce květen až srpen, méně vhodné jsou měsíce jarní a zimní, nevhodný je podzim.
Výtrusy vyséváme do čisté humosní směsi zemin nebo i do polotěžké země hlinité. Pokusy bylo zjištěno, že složení zeminy nemá zvláštní vliv na zdar klíčení, avšak důležité je, aby byla zemina prosta zárodků plísní, řas a živočišných škůdců. Zeminy, kterých bylo použito po prvé, a byly předtím vystaveny vlivu povětrnosti, bývají obyčejně zdravé. Nemáme-li jistotu o jejich čistotě, je lépe je sterilizovat přepálením nebo horkou parou a v krajním případě vyvařením ve vodě a vysušením. Po vypálení se musí půda opět navlhčit. Také misky mají být sterilizovány ohněm a u dna opatřeny dobrou drenáží. K výsevům kapradin se používá humosních zemin, nejčastěji směsi složené ze stejného dílu uležené rašeliny, staré listovky, vřesovky a písku. Z těžších zemin možno použít i obyčejné zdravé hlinovatky, kterou na povrchu posypeme prachem z tlučených cihel. Misky se naplní zeminou asi 1 cm pod okraj, zemina se urovná a jemně zavlaží. Do misek na povrch zeminy vytřásáme spory stejnoměrně ze sáčků a nezasypáváme je. Při výsevu nesmí být v místnosti průvan. Po výsevu zakryjeme každou misku skleněnou tabulí a hnědým papírem a postavíme na 20 °C teplý množárenský záhon. Potřebují-li závlahu, postavíme misky do větší nádoby s 2 – 3 cm vody a oseté misky se vzlínavostí zavlaží spodem. Až do vzklíčení se nemají výsevy ani postřikovat, ani rosit, protože výtrusy se snadno splavují.
Vyklíčení výtrusů trvá průměrně asi 10 – 14 dní. Na povrchu zeminy se vytvoří zelený povlak a lupou můžeme zjistit, že z výtrusů se vyvinuly srdčité prvoklíčky čili prothallia. Tyto lupénkovité prvoklíčky, složené z jedné vrstvy tenkostěnných buněk, vyhánějí na spodním zúženém konci jednobuněčné kořínkové vlásky zvané rhizoidy, jimiž se vyživují z půdy. Na spodní straně prvoklíčků jsou umístěny obojí rozplozovací orgány (generativní). Pod srdčitým výkrojkem horní části prokelu jsou patrny lahvicovité skupinky ženských zárodečníků čili archegonií, kdežto u spodní části mezi kořenovými vlákénky jsou umístěny mužské pelatky čili antheridia. Jakmile kupkovité pelatky dozrají, vyrojí se z nich obrvené spermatozoidy a s vodou plují k zárodečníkům. Když jeden z nich splyne s vaječnou buňkou zárodečníku, je oplodňovací proces skončen a tím také končí první generace vývojová. Na oplodněných prvoklíčcích se počnou brzy vyvíjet normální listy, z nichž některé nesou později výtrusnice. Tato vývojová část je druhou generací. Stálému střídání těchto dvou generací, jež podmiňují celý generační vývoj kapradin, říkáme rodozměna.
Jakmile se z prvoklíčků vytvořil zelený povlak, odstraníme papír a nadzvedáním skel postupně stále více větráme, až nakonec skla úplně sejmeme. Když prvoklíčky poněkud zesílily a je pravděpodobné, že nastalo již oplodnění, přepichujeme po prvé do připravených misek, naplněných písčitou, dobře zavlaženou rašelinou. Dřevěnou pinsetou se porost rozděluje na malé skupinky, které se přenášejí do připravené misky a pokládají na povrch ve vzdálenosti asi 1,5 x 1,5 cm, mírně se přitlačí a zavlažují mlhovkou (viz obr. 17). Ve skleníku (nejlépe v množárenské skříni) musí být vlhký, teplý vzduch a polostín. Jakmile se počnou rostlinky po vyvinutí normálních lístků dotýkat, přepíchneme je po druhé do misek na větší vzdálenosti a později se může přepíchání ještě jednou opakovat, při čemž se mohou skupinky rostlin již rozdělovat po jedné nebo po několika pohromadě. Po dalším zesílení je teprve vsazujeme do řízkových hrnků naplněných směsí složenou z jednoho dílu rašeliny, písku a pařeništní země a ze dvou dílů hruběji proseté listovky. Přesázené rostliny držíme prvé dny úplně uzavřené a k udržení vyšší vlhkosti rozprostíráme na záhonové stoly pod hrnky slabší vrstvu rašeliny s pískem a hojně postřikujeme stěny, stoly i cesty. Druhým rokem dosáhneme u většiny druhů již pěkných prodejných rostlin.
Do plného vývoje se doporučuje přesazovat mladé kapradiny dvakrát do roka, tj. v únoru – březnu a koncem června; starší kapradiny přesazujeme jen jednou ročně, nejlépe v únoru. Stromovité druhy nemusíme každoročně přesazovat, stačí učinit tak jednou za 2 – 3 roky. Při jarním přesazování starších rostlin je můžeme současně vegetativně množit, ale porušení kořenového systému škodí.
Většině kapradin se daří dobře ve směsi zeminy z dílu vřesovky, listovky, máčené rašeliny a písku. Kapradinám rychle rostoucím a stromovitým se doporučuje přidávat ještě díl země pařeništní a záhonové hlinovatky. Zeminy nemají být jemně prosáté, nýbrž hruběji zrnité, aby byly vzdušnější. Teprve když po přesazení zakořenily, přihnojují se jednou za 7 až 14 dní slabě zředěným roztokem hnojiv.