Vzduch obklopuje celou naši zeměkouli a má pro růst rostlin základní význam. Ze vzduchu používají rostliny zejména kyslíku k dýchání a kysličníku uhličitého k asimilaci a v nepatrné míře i čpavku. V čistém vzduchu je obsaženo asi 20 % kyslíku a asi 0, 03 % kysličníku uhličitého. Množství kysličníku uhličitého ve sklenících je větší a lze je i uměle zvýšit spalováním speciálních briket. Větší obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu rostlinám prospívá, neboť asimilace probíhá mohutněji. Největší část vzduchu tvoří dusík (asi 78 %), který v této formě však na životní pochody rostlin nemá vlivu, třebaže jej dovedou zužitkovat nitrifikační bakterie. Vedle těchto základních prvků může vzduch obsahovat i prvky jiné, jejichž množství kolísá podle místních podmínek a vlivů. Některé mohou rostlinám přímo škodit, zejména objeví-li se ve větším množství. Ze škodlivých prvků je třeba věnovat pozornost hlavně chloru, který je škodlivý v základní formě nebo ve vazbě HCI, a síře, která je ve vzduchu znečištěném kouřem nejčastěji přítomná ve formě SO2. Tyto látky vnikají přímo do rostlinného organismu a poškozují jej. Škodlivě působí také jiné zplodiny hoření, např. saze a popel, a to fyzikálně tím, že se usazují na listech rostlin. Tím trpí zejména rostliny v blízkosti průmyslových středisek, velkých továren a cementáren. I v zahradnické praxi, kde bylo používáno ve sklenících kanálového topení, byly občas kultury poškozovány kouřem.
Pro život rostli má však význam nejen chemické složení vzduchu, ale i jeho teplota a vlhkost. Sledujeme sice především teplotu celkovou, ale na větrných místech má velký význam i teplota vzdušných proudů. Některé rostliny nesnášejí náhlou změnu teploty, která bývá nejčastěji způsobena závanem studeného vzduchu.
Vlhkost vzduchu je dána obsahem vodní páry. Pro vývoj rostlin není ani tak důležitý skutečný obsah vodní páry (vlhkost absolutní) jako to množství, které schází, aby vzduch byl při dané teplotě vodní parou nasycen (vlhkost relativní). Tento rozdíl rozhoduje totiž o transpiraci, která je tím větší, čím je ovzduší sušší. Při klesající teplotě je nutné vzdušnou vlhkost snižovat. Vysoké teploty vyžadují zvýšenou vlhkost při vyšších teplotách (např. při pěstování orchidejí). Většina rostlin nepřijímá vláhu přímo ze vzduchu, ale rostliny epifytické ji ze vzduchu dovedou čerpat. Z pěstovaných jsou to např. četné orchideje a kapradiny a z nich zejména Platycerium. Vlhkost se však nesmí srážet na listech, neboť v tom případě škodí, podporujíc vývin plísní a hniloby. U rostlin pěstovaných ve volné půdě nahrazuje (za trvalého sucha) vláhu zčásti rosa.
Ve sklenících a v pařeništích musíme o výměnu vzduchu pečovat větráním, protože nevyměňovaný vzduch je pro rostliny po delší době nepoužitelný. Při nedostatečném větrání se snáze šíří choroby.