Opylováním rozumíme tu část pohlavního procesu, při které je pylové zrnko přenášeno na bliznu, oplozením pak druhou část pohlavního procesu, při které dochází k vlastnímu oplození vajíčka. Pohlavní proces je dovršením vývojového cyklu rodičovského organismu a zároveň počátkem vývoje nového organismu. Na rozdíl od vegetativních buněk, které jsou stadijně nejmladší. V tom se podobají prvopočáteční buňce, z níž začal vývoj daného organismu. Charakteristickým rysem pohlavního procesu je vývoj potomstva z jedné buňky a složitá dědičnost, která je výsledkem splynutí dvou pohlavních buněk rodičovských organismů.
Podstatu oplozovacího procesu nemůžeme spatřovat v pouhém mechanickém splynutí chromosomů. Lysenko poprvé poukázal na to, že podstatou oplozovacího procesu je výměna látková mezi pohlavními buňkami spojenými v zygotu a vzájemná asimilace, kdy části jedné pohlavní buňky stejný význam. Obě se vzájemně asimilují, přeměňují podle svého živé tělo druhé buňky. Na konec ani jedna nezůstává stejná, nezachovává svou individualitu. Místo dvou buněk vzniká třetí, nová buňka – zygota, představující počátek nového organismu, který v sobě spojuje dědičné znaky otcovské i mateřské rodičovské formy.
Pylové zrnko neomezuje svůj vliv pouze na oblast vaječné buňky, nýbrž podle Mičurina působí současně jako mentor na mateřské tkáně, zejména na osemení a na oplodí samičího organismu. Mičurin sám pokládal působení pylu za jednoho z nejvlivnějších mentorů, který vede k řízení dedičnosti. V květinářské praxi semenářské opylujeme často uměle. Předpokladem je plné vyzrání pylových zrnek a úplné vyzrání blizny. Některé rostliny samy znemožňují autogamii (samoopylení) tím, že pohlavní orgány nestejně dozrávají (dichogamie): buď dozrávají dříve blizny (proterogynie), nebo dozrávají dříve tyčinky (proterandrie).
Prakticky používáme k přenesení pylu těchto způsobů: a) měkkým vlasovým štětečkem, b) přenášení pylu na podložním sklíčku nebo na nehtu palce, c) lehké přetřepávání květů mírně sevřenou dlaní (např. u Primula malacoides), d) použití celého odříznutého květu jako doopylovače, e) při větších výsadbách letniček lze použít přenosných včelínů, avšak jen v takových případech, kdy je zajištěna bezpečnost ve smyslu cizího sprášení a vždy jen na kratší dobu. Tento způsob má význam hlavně pro množitele semen, kde v širokém okolí nejsou rostliny, které by pěstovaný druh mohly opylit.
Při opylování je třeba dbát šlechtitelské přesnosti práce, abychom nepozorností nezavinili nevhodné sprášení.
Umělé dopylování. Umělé dopylování je pomocnou metodou, která má zlepšit výsledek opylování volného. Při volném opylování je často porost nedostatečně opylen, a to např. proto, že v době, kdy blizny uzrály, bylo několikadenní bezvětrné počasí a tak u větrosprašných rostlin k opylení zaviněno nepříznivým počasím, kdy hmyz slabě vyletoval. U rostlin jednodomých, avšak s květy jednopohlavními dochází často ke stavu, že květy samčí uzrají dříve než květy samičí. Také v tomto případě účinně pomáhá doopylování. Je však třeba zrlý pyl včas sebrat do vhodných nádobek a za dva až tři dny, když nám blizny dozrály, rozprášit jej na samičí květy.
Metody doopylování jsou i v květinářství velmi různé. U některých květů, vytvářejících velké květní úbory (Helianthus, Scabiosa, Helichrysum, Gaillardia), můžeme dobře použít kruhovitě vystřiženého chomáčku králičí kožešiny upraveného na způsob pudřenky, kterým pyl přenášíme. U drobných květin používáme jemného štětečku. U mnohých porostů větrosprašných pomáhá mírné vlnění působené např. přetahováním slabého motouzu. U menšího množství rostlin si pomáháme protřepáváním květů rukou. Srovnání výnosu semene a kultur bez doopylování a u kultur s doopylováním nás přesvědčí, že výnos semene je při doopylování větší, jenže je zapotřebí veliké pozornosti, aby nebyla porušena čistota odrůdy.